Mgr. Luděk H. Havel, Ph.D.
Jablonec nad Nisou, dnes více jak pětačtyřicetitisícové město, bylo vždy i přes nepřízeň osudu městem vzkvétajícím, a to jak po stránce ekonomické, tak po stránce kulturní. Je třeba si uvědomit, že Jablonec nad Nisou byl vždy spíše německým městem s názvem Gablonz an der Neisse – a s tím byla spojena i dodnes poněkud problematická část československé poválečné historie, která byla poznamenaná odsunem německého obyvatelstva. Ten na Jablonecku probíhal však poněkud odlišně než jinde – ve městě z něj bylo totiž vyjmuto mnoho německých odborníků na bižuterní výrobu, a tak se k německé národnosti v roce 1950 přihlásilo ještě celých 15% obyvatel. Pro zajímavost dodám, že většina odsunutých Němců založila v německém Kaufbeurenu čtvrť Neu Gablonz – s ulicemi jako je Mšenská, Liberecká, Rádelská, Vrkoslavická nebo Kokonínská).
Německé kořeny mají ostatně i jablonecká kina. Nejstarší stálé kino na našem území založil Dominik Morgenstern. The Empire Bio Co. na dnešním brněnském Náměstí Svobody bylo otevřeno 7. 7. 1907, zatímco notoricky zmiňované Bio Ponrepo otevřel Viktor Ponrepo v Praze až 15. 9. 1907. V této době přišel český Němec Ernst Hollmann s nápadem zbudovat na několika místech Čech stálá kina, která by vytvořila distribuční síť a sdílela by mezi sebou filmy. Mezi 13 městy byl i Jablonec nad Nisou. Přestože se Hollmannovi nepodařilo přesvědčit dostatek partnerů a návrh tak neuspěl, vystupoval téhož roku v Jablonci s putovním kinem. Konkrétně se tak stalo v restauraci tělovýchovného spolku nazvané Turnhalle, v hotelu Geling (Praha) a v hotelu Zum Schwan (na rohu dnešní Růžové a SNP). Právě v posledně jmenovaném otevřel 5. 4. 1908 první stálé kino Metropol, poté co v polovině března konečně získal licenci. V sousedním Liberci bylo první stálé kino otevřeno jabloneckým rodákem Theodorem I. Bayerem nedlouho poté, a to 1. 5. 1908. Šlo o prostory později známé jako kino Varšava.
Jablonecký Metropol se kolem roku 1910 přesunul a definitivně usídlil ve Steingasse 11, tedy v Kamenné ulici. Jde o prostory, které jsou do dnes známy jako kino Junior. Ale k němu se ještě vrátíme. V tomto kině o 430 sedadlech (jiné zdroje hovoří o 414) se hrálo třikrát denně, v neděli dokonce čtyřikrát. Byl zde promítán i první zvukový, resp. dodatečně ozvučený, film s názvem Atlantic. 12. 6. 1910 vzniklo v Herbstgasse 21 (Podzimní 21) Bio Fortuna, které vedl Rudolf Hübner (a ve 40. letech Ida Hübner a Ida Bernard). Kino o kapacitě 392 míst bylo později známo jako Oko. V té době jablonecká kina doplnilo Invaliden-Lichtspiele (Kino Invalidů) zřízené Bund der Kriegsverletzten. Budova na rohu Wustungergasse 40 a Braühausgasse (Revoluční a Pivovarská) skýtala 300 míst a po přejmenování ve 40. letech na Wustungerhof-Lichtspiele se v poválečné době proměnilo na Bio Jabloň. Tyto dva biografy fungovaly spíše jako okrajová kina. Kino Fortuna se nacházelo severovýchodně od centra a kino Invalidů na jižním okraji města (nedaleko městského pivovaru).
Rozvíjející se město potřebovalo i větší správní budovu, která vznikla na prostranství nad Dolním náměstím. Prostory nazývané Alter Markt, tedy Starý trh, později Náměstí Adolfa Hitlera, následně dr. E. Beneše, po válce Stalingradské a konečně Mírové náměstí, se díky stavbě zmenšily z 8250 m2 na 3000 m2.
Stavba mohutné funkcionalistické budovy podle návrhu architekta Karla Wintera byla zahájena v únoru 1931. Aby se snížily náklady, bylo rozhodnuto, že v rámci této stavby vzniknou mj. restaurace, kavárny a zejména kino, které se v této budově nachází (a funguje) dodnes.
Tak vzniklo kino Radnice, které bylo uvedeno do provozu 28. 10. 1932 a ve své době bylo jedno z největších kin v republice – s kapacitou 1006 míst, včetně několika temných loží, kam se diváci často uchylovali i za účely zcela nediváckými. Po zprovoznění kina Radnice bylo zavřeno kino Metropol a na jeho místě vzniklo Loutkové divadlo bratří Kiliánů. Pět let na to, přesněji v červnu 1937, zemřel otec jabloneckých kin Ernst Hollmann. Stalo se tak v Litoměřicích, kam se kvůli událostem první světové války odstěhoval v březnu 1915.
Konec druhé světové války a následující léta s sebou přinesly mnohé změny. V roce 1957 byla kina předána Československým státním filmem do správy národních výborů. V celém okrese Jablonec nad Nisou jich bylo v té době celkem 17. Vraťme se ale ke kinům přímo ve městě. Již uvedená kina Invalidů a Fortuna byla přejmenována na Jabloň a Oko. Kino Radnice, za války Rathaus-Lichtspiele, se pak od května 1951 jmenovalo kino Stalingrad. Tento název však vydržel jen několik let. Bývalé kino Metropol, později Loutkové divadlo bří. Kiliánů, bylo zabráno a změněno na Krajskou loutkovou scénu.
Roku 1963 začalo vznikat v prostorech bývalého hřbitova (přestal být využívaný r. 1892) velké Letní kino. Amfiteátr nedaleko dnešního Horního náměstí může do dnešní doby pojmout až 1400 diváků. V roce 1966 bylo z technických důvodů zavřeno kino Jabloň a budova začala chátrat. Oficiálním důvodem k zavření byla „příliš nízká návštěvnost“, která v té době dosahovala údajně 150 tisíc, neoficiální vzpomínky pamětníků mluví však o zanedbaném a doslova zavšiveném kině. Mnohem později byla budova brutálně přestavena, historická fasáda byla stržena a z budovy se stal průmyslový provoz. Naopak rozvoj zaznamenalo kino Oko, které bylo již od roku 1961 vybaveno širokoúhlou projekcí.
V roce 1965 se ve městě konala 1. světová výstava bižuterie Jablonec '65. Jako součást této výstavy vzniklo v Krajské loutkové scéně kino, v němž se z 16 mm projektorů promítaly krátké tematické reklamní filmy. Později bylo rozhodnuto o zachování tohoto kina, byly do něj přesunuty (kolem roku 1968) projektory ze zrušené Jabloně a vzniklo tak kino Výstaviště s kapacitou 175 míst. V tomtéž roce (tedy r. 1965) proběhla přestavba kina Radnice na „rozšířené plátno“, přičemž byly odebrány první 3 řady a kapacita se tak snížila na 800 míst. O pět let později následovala v kině Radnice další přestavba, a to na 70 mm kino se šestikanálovým zvukem. Byly zrušeny boční balkóny, promítací místnost byla přesunuta do míst zrušených lóží, zvětšila se sedadla i jejich rozestupy a kino se tak „zmenšilo“ na 439 míst. Takto mohly diváci kino poprvé navštívit 11. 9. 1970. V téže době vznikla spontánně Městská správa kin, která roku 1971 převzala správu kina Výstaviště a později i všech dalších kin. K jejímu oficiálnímu ustavení však došlo až mnohem později, a to 19.10. 1978.
Jak uvádí Materiál pro radu Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou: „Od roku 1970 se soustředilo řízení a zabezpečování provozu městských kin do jednoho centra. V současné době je tímto způsobem řízen provoz kina Radnice 70, Oko, Junior a Letního kina. Tento způsob zabezpečování provozu výše uvedených kin se zatím plně osvědčil [...] odbor školství a kultury Měst.NV v Jablonci nad Nisou (navrhuje), aby byla legalizována [...] jako zařízení Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou bez právní subjektivity, vystupující pod názvem „Jablonecká kina“. Činnost Městské správy kin skončila roku 2005 a kina byla začleněna pod nově vzniklé Eurocentrum s.r.o. jako středisko "Jablonecká kina".
Během 70. a 80. let docházelo k dalším změnám. V roce 1973 bylo kino Výstaviště přejmenováno na kino Junior. Tato změna nebyla bezdůvodná ani samoúčelná – vzniklo zde totiž specializované kino pro děti a mládež. V Letním kině bylo upuštěno od pravidelné výměny plátna (jednou za dva roky) a na jeho místo byla postavena betonová zeď o šířce 20 a výšce 8,5 metrů. Všechna kina byla postupně osazena projektory Meopton 5, posléze i vylepšeny xenonovými výbojkami a dále se vylepšovaly i možnosti zejména širokoúhlé projekce (tzn. zvětšoval se sklon sedadel v kině Oko a kino Junior mělo možnost promítat cinemascopické filmy od roku 1974).
Mezi lety 1970 a 1989 tak fungovala v Jablonci nad Nisou celkem čtyři kina – kino Radnice 70, Oko, Junior a Letní kino. V dubnu 1987 byl zahájen provoz videokavárny v prostorech Gastrocentra (šlo o jakýsi videoklub s několika televizory a videopřehrávačem). Vzhledem k tříštění zájmů (diváckých a gastronomických) však byl provoz této videokavárny v dubnu roku 1990 ukončen. O poznání úspěšnější byl provoz „vlajkové lodi“ jabloneckých kin, tedy Radnice. Ta se v 90. letech několikrát po sobě stala kinem roku. V dubnu 2004 pak do něj bylo instalováno zvukové vybavení Dolby-Digital EX. Kvůli surroundovým reproduktorům byly zrušeny poslední řady na balkóně a kapacita se snížila na 410 míst. Zrušila se 70mm technika a v projekční místnosti zůstal jeden stroj, který byl posléze přesunut do vestibulu kina.
Současný stav kin se ustálil na přelomu nového století. V roce 1999 přišlo Městské zastupitelstvo s velkorysým plánem na přestavbu kina Radnice na vícesálové kino. Ruku v ruce s plánovaným vznikem vícesálového kina mělo být zrušeno kino Oko. Náklady na přestavbu však vysoce přesahovaly původní plány, pročež bylo od plánů ustoupeno. Kino Oko však naposledy promítalo v září 2000 a následně byl jeho provoz definitivně zastaven.
Jednoznačně hlavním a premiérovým kinem v Jablonci nad Nisou bylo (a chce se takřka dodat bylo, je a doufejme, že i nadále bude) kino Radnice. Se svou kapacitou 439 míst nabízelo nepřetržitý provoz – kino hraje (vyjma několika rekonstrukcí) nepřetržitě dvakrát denně kromě Silvestra. Toto kino je do dnešních dob hodnoceno jako jedno z nejlepších „kamenných“ kin v republice.
Kino Radnice je vždy v první polovině padesáti nejlepších kin v republice. Např. v letech 1995 a 1996 bylo vyhlášeno již zaniklou společností Gemini Film „Kinem roku“. V roce 1998 obdrželo Diplom distribuční společnosti Bonton Film jako nejúspěšnější kino roku a podobné ocenění pak následovalo v r. 1999 od firmy Warner Bros. I v pozdější době si kino udržuje svoji pozici a v žebříčcích se řadí hned za velká multikina.
Jeho obliba spočívá zejména patrně v jeho atypickém tvaru – díky několikanásobným přestavbám je totiž široké a relativně krátké. Promítací vzdálenost je zde 16 metrů a promítá se na plátno o šířce 14,5 metrů a výšce 6,2 metrů. Tím pádem jde o specifický filmový zážitek a toto kino také bylo a je oblíbeným cílem libereckých diváků.
Ve stotisícovém Liberci bylo ve své době mnoho kin. Doba se však změnila, a tak z kin Lípa, Varšava, Moskva (později Adria, která byla po restituci zrušena), Sofie (počátkem 70. let ustoupilo dálnici), Praha (zrušeno v ½ 60. let) a Letního kina (zrušeno po r. 1989) přežily rok 2000 jen dvě prvně jmenovaná. Kino Lípa bylo navíc z kina pro 600 diváků přestaveno na kino pro 200 diváků (r. 1990 tak v přízemí vznikly prostory pro obchody, které svým nájmem dotují provoz kina). Kino Varšava, nejstarší kino v Liberci, mělo sice kapacitu 350 míst ale po stránce diváckého pohodlí byl stav kina více než žalostný. V roce 2008 zahájilo v OC Nisa svůj provoz osmisálové multikino CineStar s kapacitou 1249 míst. Varšava byla zavřena a zdá se, že kino Lípa skončí v roce 2012. Není divu – na místě nedalekého obchodního domu Ještěd vyrostlo OC Forum, kde v září 2010 zahájilo provoz pětisálový Palace Cinemas s 876 místy.
Jak to bylo se samotným programem jabloneckých kin? Cenné informace o programu, ale nejen o něm, mi koncem června 2007 poskytl Mgr. Otto Vejnar, člověk, který patřil k jabloneckým kinům od svého mládí až do smrti...
Od roku 1962 promítal (zprvu načerno a bez příslušných dokladů – ostatně bylo mu jen 15 let) v kině Jabloň. Krátce po absolvování promítačského kurzu narukoval na vojnu, kde také promítal. Po návratu do Jablonce nastoupil do KaSSu (Kulturní a společenské středisko) jako propagační pracovník. Při zaměstnání vystudoval Střední ekonomickou školu, kterou dokončil v roce 1974 maturitou. V letech 1971-1972 pracoval v Krajském kulturním podniku. V době, kdy v roce 1972 odešel tehdejší ředitel kin do důchodu, pracoval Vejnar jako programový a propagační pracovník. 1.3.1973 se Otto Vejnar stal ředitelem jabloneckých kin a v této funkci byl do roku 1989, kdy z ní byl odvolán. V následně vypsaném výběrovém řízení uspěl a ředitelem je dodnes. V roce 1991 absolvoval magisterské studium na FAMU v oboru produkce. Ředitelem Jabloneckých kin byl až do své smrti koncem roku 2007.
Mgr. Vejnar mi řekl: „Co se 70 mm filmů týče, tak je jasné, že se uváděly v Radnici, protože jiné 70mm kino zde nebylo. Druhou takovou výhradní věcí bylo, že Radnice uváděla ty nejatraktivnější české filmy.“ To, že kino Radnice bylo vždy jakousi vlajkovou lodí Jabloneckých kin, je zjevné i v poměru návštěvnosti v jednotlivých kinech. O tom však později
Otto Vejnar pokračoval: „Kino Oko bylo reprízové kino. V něm se reprízovaly filmy s odstupem 2 až 3 měsíců, takže když někomu utekla premiéra filmu, měl šanci tam.“ Kino Oko mohlo pojmout 392 diváků a promítalo se v něm na plátno o šířce 8-9 a výšce 3,4-3,8 metrů. Přesná čísla se už nedají ověřit, protože kino Oko definitivně zastavilo svůj provoz v září 2000.
O této ztrátě se Otto Vejnar rozhovořil: „To bylo tak, že kino Oko bylo v žalostném stavu. Mezi ním a sousedním domem je ulička, kterou špatně zrekonstruovaly a udělali špatný sklon, takže dešťová voda tekla na zeď kina a vzlínala tou zdí nahoru. Celá ta stěna, pravá strana hlediště, byla promáčená a tvořila se na ní houba. Shodou okolností již někdy v letech 1975-1980 byla ve volebním programu rekonstrukce kina Oko. K tomu bohužel nedošlo. Takže kino chátralo a chátralo a zástupci města říkali: ‘proč držíte tři kina, vždyť tam nikdo nechodí, tak to kino zavřeme a tak dále…’
Ještě musím říct, že tenkrát došlo k takovému malému nedorozumění. Na začátku roku 2000 se uvažovalo o stavu kin. Pro město Jablonec bychom potřebovali tři kina, ale ta současná měla příliš velkou kapacitu. Pro Jablonec to bylo předimenzované. Tenkrát jsme si nechali vypracovat studie, zda by šlo kino Radnice přestavět na třísálové kino. Projektanti řekli, že to jde, ale odhadli špatně náklady, protože je stanovili na 15 milionů. Pak se začalo dělat statické měření. Ten třísál by se ze stávajícího kina měl udělat tak, že by přízemí kina bylo zachováno jako veliký sál a balkón by se protáhl směrem do hlediště. Tím by na balkoně vedle sebe vznikly dva úzké sály. Tím, že by se balkon postavil do hlediště, tak by se muselo hlediště přemostit. A tam se zjistilo, že nosné pilíře by musely vést až od paty budovy, což znamená ještě čtyři patra pod zem. Pak se zjistilo, že by to celé přišlo na 30-40 milionů a na to nebyly peníze. Nicméně padaly úvahy, že kdyby se třeba ty peníze vložily do rekonstrukce kina Radnice, tak by se postupně v těch ostatních kinech zastavily provoz a peníze získané prodejem objektů Oka by se vložily do rozpočtu na tu Radnici. Jenže potom zastupitelstvo rozhodlo, že se třísálové kino stavět nebude, že Radnice zůstane jako taková, ale zároveň rozhodli, že kino Oko se prodá. A to se během tří měsíců stalo. Já jsem se to dozvěděl na chodbě, že se kino prodává. Se mnou to nikdo neprojednával.“
Kino bylo tedy prodáno a nový majitel z něj chtěl vytvořit bowling. V prostorách se však dlouhých 7 let nic nedělo a teprve v průběhu roku 2007 začaly v budově kina probíhat stavební změny. Poté co jsem osobně toto místo navštívil, sdělil mi jeden ze zedníků, že zde vznikne patrně jakýsi kulturní klub. Za zády mi visel program jabloneckých kin ze srpna 2000. U jednoho sloupce bylo napsáno „Od 4.6. v kině Oko dovolená“... Rekonstrukce probíhající osm měsíců od jara 2007 vytvořila z kina Oko klub WOKO Music Club, který léta naráží na problémy sousedů ztěžujících si na hluk.
Třetím „kamenným“ kinem bylo kino Výstaviště, později Junior. Menší, spíše klubové kino s kapacitou 175 míst, bylo osazeno projektory ze zaniklé Jabloně. Ty zde promítají na plátno o šířce 7 a výšce 3 metrů. O kině Junior se Otto Vejnar taktéž rozhovořil: „Junior bylo takové moje duchovní dítě. Já jsem sem nastoupil v roce 1972, nejdřív jako programový pracovník. A tenkrát, do toho kina Výstaviště vůbec nechodili lidé a bývalý vedoucí kin pan Trojan říkal že to zavře, protože to nemá cenu držet. Řekl jsem mu, ať mi to kino dá a já si v něm budu dělat vlastní dramaturgii. Udělal jsem z toho kino pro mládež a hráli jsme tam různé přehlídky dětských filmů […] týden filmů Věry Šimkové-Plívové, týden dobrodružných filmů. Pak jsme dělali akce, které se jmenovaly Československo, velmoc dětského filmu. To byla půlroční přehlídka nejlepších dětských filmů, které se u nás natočily. Pak jme uvedli přehlídku filmů Břetislava Pojara, Potkali se u Kolína a takové věci. Je třeba říci, že lidé tam začali chodit. Poté, co jsme z toho udělali kino pro mládež, se návštěvnost stabilizovala.
Začali jsme také promítat pravidelně pro družiny. Vycházel jsem totiž z toho, že když se děti naučí chodit do kina od družiny, nebo od mateřských škol, tak si na to zvyknou a do kina budou chodit i když budou větší. Pak to ale pohaslo, protože po revoluci najednou nebylo co hrát. Nic se nenakupovalo a ty dětské filmy, co jsme promítaly, pak byly neustále dokola v televizi, protože ta neměla pro děti také co promítat. Díky tomu to zaniklo. Hráli jsme tam také „Studio Kino“, což byly hlavně artové věci a po zavření kina Oko se sem přesunuly i běžné filmy u nichž jsme věděli, že na ně nepřijde 2000, ale třeba jen 500 lidí za týden. A tak to je do dnes. Čili ty komornější záležitosti dáváme do Junioru.“
Otto Vejnar dodal, že v kině Junior se v podvečerních časech hrály výhradně přístupné filmy. „Byli jsme snad jediné kino v republice, kde měly děti možnost jít každý den na mládeži přístupný film. A tehdy se promítalo jen od pondělí až do pátku, v sobotu a v neděli bylo zavřeno. Večer se pak také hrály ty artové filmy.“ Kino tedy promítalo od 17 hodin filmy pro děti a mládež a od 19:30 pak filmy s podtitulem „Náročné filmy pro náročné diváky v kině Junior“.
Posledním kinem je Letní kino, jehož název je vzhledem ke klimatickému charakteru kraje názvem spíše formálním. V hierarchii jabloneckých kin fungovalo jako letní alternativa Junioru, které má přes léto dovolenou. V tomto kině se také konala letní část Filmového festivalu pracujících. Nebyl by to asi ale Jablonec, kdyby ani zde nedocházelo k jistým odlišnostem. Vejnar k tomu říká: „My jsme FFP začali dělat až relativně pozdě, někdy asi v roce 1975. První roky běžel jenom v Letním kině, ale pak několik dobrých filmů propršelo a my jsme museli čekat další dva měsíce, než ty snímky přišli zase do kina. Řekli jsme si, že to tak nejde. Když ten film máme a stojí nás to práci, ta propagace a podobně, tak jsme chtěli, aby se to využilo. Takže se hrálo od osmi a pak se filmy vozily na 22 h do letního kina. My jsme ale byli jediné město, kde se promítaly festivalové filmy souběžně v Letním kině a v Radnici. To se nikde jinde nedělalo. Všichni to hráli jenom v letních kinech, ale vzhledem k specifickým povětrnostním podmínkám, které jsou v Jablonci, jsme to hráli tak. My jsme měli vždy téměř dvojnásobnou návštěvnost v Radnici než na letním, takže oni nám toto později tolerovali a počítali nám návštěvnost dohromady.“
V programu 28. FFP Léto 1977 se dočteme „… a protože počasí v našem městě bývá nestálé, budou všechny filmy uváděny i v kině Radnice od 17.30 hodin“.
V letech 1987 až 1990 fungovala navíc Video-kino kavárna. Návštěvnost v tomto podniku však klesala od počátečních 5,5 tisíce v roce 1987 až po necelých 700 v roce 1990. Vejnar k tomu dodal: „Byl tam velký problém v tom, že jsme udělali dohodu s restaurací. V ulici Na Vršku vznikla nová restaurace a my jsme se domluvili s majitelem, že v ní uděláme kinokavárnu. Tak jsme přivezli čtyři televize, videopřehrávač a dodávali jsme tam filmy. Program byl na našich plakátech. V těchto prostorách se ale tříštily zájmy. Restaurace měla zájem o co největší konzumaci a začali vpouštět i lidi zdarma, bez lístků, aby sami měli vyšší tržby. Ze začátku tu kinokavárnu navštěvovalo poměrně dost lidí, ale pak to upadlo, a tak jsme to zavřeli.“
Kina se nelišila jenom ve svém technickém vybavení, programové skladbě, ale pochopitelně i v cenách lístků. Vejnar to shrnul: „Do revoluce byla cena vstupenky do Radnice 7, 8, 9 Kčs na běžné filmy, na 70mm snímky 12, 13 a 14 Kčs. Na 70 mm filmové hity bylo zvláštní vstupné 18, 19 a 20 korun a shlédnutí dvoudílného 70 mm filmu stálo 24, 26 a 28 Kčs. V kině Oko bylo nejvyšší vstupné 6 a 8 Kčs, v kině Junior 5 a 6 korun a v Letním kině 8 Kčs.“ Proč byly ceny lístků rozdílné? To Vejnar později dovysvětlil: „Ceny vstupenek byly odstupňovány podle atraktivnosti sedadel. 1. a 2. řada 12 Kčs, 3. až 6. řada 13 Kčs a 7. až 12. řada a balkon 14 Kčs.“
Kina Oko a Radnice měla ještě jednu zvláštnost, která se týkala propagace – kromě týdenních programů, filmových plakátů a fotosek měla tato dvě kina ještě velké malované markýzy. Asi čtyři výtvarníci propagace zde z vyzvětšovaných fotek ručně malovaly velkoformátové markýzy, které posléze visely před těmito kiny. Další mimořádné markýzy se vytvářely speciálně pro festivaly – pro ně se vytvořilo vždy 10 až 12 různých verzí. Tato praxe byla známá spíše u velkých kin ve velkých městech, v sousedním Liberci tuto propagaci opustili již v polovině 70. let. V Jablonci tato forma propagace fungovala ještě do poloviny 90. let.
Dramaturgickou stránku kin měl od 70. let na starosti výhradně Mgr. Otto Vejnar. Jak sám řekl: „To programování mě na celé té práci baví nejvíc. Protože když se ten program dobře postaví, tak to funguje. Člověk musí vycházet z toho, že vždy musí být v měsíci jeden až dva filmy u nichž je zřejmé, že na to lidé přijdou. Ty dva filmy to podrží a zbytek se potom dá přizpůsobit, aby to bylo pro diváky zajímavé. Aby byl program žánrově pestrý, a ne aby se promítalo pět filmů stejného ražení.“
„Je potřeba uvážit, že do revoluce, kdy tady byl monopol, se veškeré filmy, které byly hrány v kinech, programovaly centrálně z jednoho místa, a to byl pražský filmový podnik. A programovalo se podle velikosti měst. První bylo Ústí nad Labem, pak byl Liberec, pak Chomutov, Teplice, Jablonec, Česká Lípa… Podle toho, jaký počet kopií byl přidělen pro kraj. Když měly 2 či 3, tak jsme se dostali k filmu dejme tomu 14 dní po premiéře. Když měly kopii jednu, tak to trvalo taky až měsíc.“
Na otázku, jak celé programování fungovalo, Vejnar odpověděl: „Programovalo se tím způsobem, že jsme dostávali tištěné předpoklady premiér, které se chystaly, což vlastně zůstalo dodnes […] potom se dělaly poměrně pravidelně předváděčky pro kina. Ty byly každých 14 dní v Praze. V ÚPF se daly vidět vždy tři filmy se zhruba měsíčním, dvouměsíčním předstihem. Pak se dělaly větší předváděčky, když se konal FFP. To byly dvou nebo tří denní pracovní projekce většinou v Hradci Králové a tam promítly skoro všechny festivalové filmy. Mělo to tu výhodu, že jsme viděli ty filmy s předstihem. Filmový podnik nám poslal kartičku, kdy máme přijet do Ústí nad Labem na program. Většinou jsme jeli Liberec, Jablonec a Chomutov v jeden den. Měli jsme vypsané termíny, v kterém kině bychom který film chtěli hrát a pak jsme jenom licitovali, zda ten termín je či není volný.“ A jak to bylo s rozdělením filmů do jednotlivých kin? „Na kolik dní to chci, a to do kterého kina to chci, to byl můj problém.“
Nakonec si Vejnar povzdychl: „Já jsem si svého času, když jsem vyprogramoval kina, udělal dopředu typy, kolik na to přijde lidí a musím říct, že jsme se skoro vždycky trefil, plus mínus, ale to dnes není. Dnes tu jistotu nemáte. Jsou filmy, které mají dobré herecké obsazení a hodně se o nich píše, ale pak na to lidé nepřijdou. Jako by měli nějaký šestý smysl a poznají, zda má cenu na to jít…“
Další specialitou jabloneckých kin byla snaha o uspokojení diváckých potřeb většího počtu německy mluvících obyvatel. Německé filmy však byly v drtivé většině distribuovány dabované, a proto se v rámci družby s partnerským městem Karl-Marx Stadt (tento název mělo v letech 1953-1990 saské město Chemnitz) dovážely české filmy dabované do němčiny. Tato praxe však trvala jen 5 let, jelikož náklady byly příliš vysoké.
Ve své diplomové práci jsem se zaměřoval zejména na uvádění amerických filmů v našich kinech. Snažil jsem se zmapovat americké filmy uváděné v našich kinech a jejich podíl mezi ostatními národními produkcemi. S tím se pojí i otázka návštěvnosti – zda se americké filmy, i přes své patrně minoritní zastoupení, netěšily větší přízni diváků než filmy z východních (tedy např. SSSR a lidově-demokratických) zemí. Zde se tedy můžeme podívat na konkrétní případy v konkrétním městě. Americké filmy však nemají své samostatné hodnoty a skrývají se pod označením „ostatní“.
Graf zobrazuje pomocí spojnic průměrnou návštěvnost jednotlivých národních kinematografií. K těmto hodnotám jsem dospěl podílem návštěvnosti a počtem představení, což jsou čísla, která se značně lišila. Například v roce 1976 bylo v jabloneckých kinech 529 představení československých filmů
(s návštěvností 71.039 diváků), 237 představení sovětských filmů (26.382 diváků), 289 představení lidově demokratických kinematografií (22.425 diváků) a 981 představení ostatních kinematografií (s návštěvností 166.337). Průměrné návštěvnosti v roce 1976 na jedno představení tak byly 134 (ČSSR), 111 (SSSR), 77 (lido-demo) a 169 (ostatní). Lepší představu si lze však udělat z níže uvedeného grafu.
V něm je zobrazen poměr jednotlivých představení – je zde tedy zjevné, kolik představení bylo v letech 1973-1986 odehráno v Jabloneckých kinech. Barevně jsou pak odlišeny skupiny kinematografií. Je tedy zřejmé, že největší skupinou byly „ostatní“ filmy, tedy kinematografie z jiných než socialistických zemí.
Třetí graf ve své podstatě kopíruje graf předešlý, jen s tím rozdílem, že zobrazuje nikoliv počet představení, ale počet diváků. Ve srovnání s předešlým grafem je tedy ještě zjevnější převaha diváckého zájmu na straně nesocialistických kinematografií.
Na statistických hodnotách se rozdílně podílela i jednotlivá kina. Jak bylo již řečeno, každé kino mělo svůj status (a pochopitelně velikost) a od toho se odvíjela i jejich návštěvnost. To zobrazuje poslední graf, který pokrývá kompletně léta 1970 a 1989.
V roce 1970 a 1971 chybí data z Letního kina a kina Junior (tehdy Výstaviště). V roce 1970 je také zjevné, že o většinu návštěvníků se postaralo kino Oko, neboť kino Radnice bylo otevřeno po rekonstrukci až 11. 9. 1970.
Dvojnásobný, protože kino Radnice 70 (jak zněl jeho název) mělo možnost od 11. 9. 1970 promítat 70mm filmy. Mgr. Otto Vejnar mi poskytl i přehled těchto filmů. Hned 12. 9. 1970 se v kině promítal film My Fair Lady. V letech 1970-1976 bylo promítnuto 55 představení tohoto filmu, které navštívilo 13 570 diváků. Průměrná návštěvnost tedy byla 247 diváků na představení.
Na příkladu 70 mm filmů je možné si udělat rámcovou představu o tom, které snímky byly diváky upřednostňovány před jinými. Přehled začíná již zmiňovaným muzikálem My Fair Lady a končí filmem Blízká setkání třetího druhu, který byl uváděn mezi 24. a 30. říjnem 1983. Po roce 1983 přestaly být 70mm kopie dováženy, stoupla jejich cena a celkově se ve světě od této technologie upouštělo, jelikož kvalita 35 mm filmů se zvýšila natolik, že širokoúhlé filmy promítané z těchto pásů měly obdobnou kvalitu jako ze 70 mm materiálu. Od šestistopého magnetického zvuku se pak upustilo zejména díky zlepšením zvukového záznamu laboratořemi Dolby.
V uvedeném časovém rozmezí byly některé filmy promítány až čtyřiašedesátkrát (Blízká setkání třetího druhu Stevena Spielberga), jiné naopak třeba jen dvakrát (např. sovětský film Romance o zamilovaných Andreje Končalovského). Zvážíme-li pouze průměrnou návštěvnost, vyjde nám „top ten“ 70 mm filmů v kině Radnice 70 asi takto:
1. Grand Prix (Grand Prix, r. John Frankenheimer, USA 1966) = 394 diváků na představení (dále jen d/p)
2. Tora, Tora, Tora (Tora! Tora! Tora!, r. Kindži Fukasaku, Tošio Masuda, Richard Fleischer, USA 1970) = 389 d/p
3. Anna Karenina (Anna Karenina, r. Margarita Pilikhina, SSSR 1974) = 357 d/p
4. Motýlek (Papillon, r. Franklin J. Schaffner, FR. 1973) = 346 d/p
5. Blokáda (Blokada 1: Luzhskij rubezh, Pulkovskij meredian, r. Michail Jeršov, SSSR 1974) = 389 d/p
6. Letiště (Airport, r. Henry Hathaway, George Seaton, USA 1970) = 336 d/p
7. To je ale bláznivý svět (It's a Mad Mad Mad Mad World, r. Stanley Kramer, USA 1963) = 326 d/p
8. Podzim Cheyenů (Cheyenne Autumn, r. John Ford, USA 1964) = 325 d/p
9. Vetřelec (Alien, r. Ridley Scott, GB 1979) = 314 d/p
10. Bojovali za vlast (Oni sražalis za rodinu, r. Sergej Bondarčuk, SSSR 1975) = 301 d/p
Z deseti nejnavštěvovanějších filmů jsou pouze tři ze SSSR a zbytek je ze západních zemí, především USA (celkem 5) a po jednom filmu z Velké Británie a Francie. Další desítka je půl na půl tvořena filmy z USA a ze SSSR. Celkem bylo v uvedeném období promítnuto 89 titulů a průměrná návštěvnost se pohybovala od již zmíněných 394 diváků po pouhých 28 (sovětský film Rychlík 34). Nejvyšší celkový počet návštěvníků měl film Grand Prix (14.195) před druhým snímkem Blízká setkání třetího druhu (13.619) a třetí My Fair Lady (13.570). S pomocí výše uvedených údajů lze tedy s jistou rezervou konstatovat, že divácký zájem byl u západních filmů vyšší než u filmů ze socialistických zemí, či konkrétně ze Sovětského svazu.
Programy jabloneckých kin byly publikovány nejenom na plakátech, které zdobily mnohé plakátovací plochy, ale také v Kulturních přehledech. Ten kromě kulturně-politického kalendáře, programu Divadla Julia Fučíka (dnes Městského divadla), programu Kulturního a společenského střediska v Jablonci nad Nisou obsahoval také program Jabloneckých kin. Pro zajímavost je zde i několik ukázek, které jsou dobrým příkladem dobových materiálů.
Zmiňovaný kulturní přehled se v průběhu zkoumaných let měnil jen lehce. Zde dva příklady obálek z roku 1973 a 1986.
Mgr. Otto Vejnar mi poskytl mnohé informace, z nichž jsem zde využil jen malou část. Rozbory činnosti a Rozbory hospodaření jsou interní dokumenty, které jsem se zavázal neuvádět kompletně, ale pouze využít jen jako podklady.
Jablonec byl kompletně kinofikován již v první třetině 20. století, přičemž první kina vznikala již začátkem století. V období, na které jsem se zaměřil se počet jabloneckých kin ustálil na čtyřech sálech. Kina Radnice, Oko, Výstaviště (později Junior) a Letní kino nabízela divákům pestrou nabídku diváckého vyžití. Naposledy jmenovaná kina se střídala v letním provozu – tedy v momentě kdy promítalo Letní kino, mělo kino Junior dovolenou. Celkem tak jabloneckým divákům bylo k dispozici 2406 míst (ve skutečnosti 2231 v létě a 1006 během zbytku roku). Kino Radnice 70 bylo vlajkovou lodí jabloneckých kin a vedle 70 mm filmů uvádělo zejména atraktivní premiéry, Oko pak bylo reprízovým kinem a kino Junior nabízelo ve své specializaci jednak filmy pro děti a mládež a večer pak filmy pro náročné diváky. Letní kino pak bylo alternativou v letních měsících.
Položíme-li si otázku, které filmy či ještě lépe jaké národní kinematografie byly preferované, lze dojít k názoru, že nejnižší návštěvnost měly filmy z lidově-demokratických zemí, na druhém místě pak byly filmy ze Sovětského svazu, následovaly československé filmy a nejvyšší návštěvnost měly kinematografie uvedené pod souhrnným názvem „ostatní“, tedy filmy ze západních zemí či filmy, kterým bylo uděleno od ÚPF tzv. „péčko“ – šlo tedy o filmy preferované. Příklad konkrétních filmů nabídl přehled 70 mm filmů, který shrnuje veškeré představení v letech 1970 až 1983. V této době bylo uvedeno 31 filmů ze SSSR a 30 filmů z USA. Zde jsou čísla vyrovnaná. Americké filmy však byly promítány celkem na 750 představeních, sovětské na 290. Tato představení navštívilo 184 744, resp. 52 820 diváků, což znamená že průměrná návštěvnost amerických 70 mm filmů byla 246 diváků na představení, zatímco sovětské filmy přilákaly v průměru pouze 182 diváků. Bez zajímavosti není ani to, že britské filmy měly průměrnou návštěvnost 202 diváků na představení. Lze tedy shrnout, že západní tituly (ačkoliv zde na příkladu 70 mm filmů) byly v průměru žádanější než filmy sovětské, ale zároveň nelze toto tvrzení generalizovat. Některé východní filmy měly naopak vyšší návštěvnost než filmy západní, leč výše uvedené údaje hovoří ve prospěch mých hypotéz.
Zdroje:
Od začátku září pro vás otevíráme bar v Kině Radnice pod taktovkou Kino týmu. V prvních měsících bude probíhat přestavba barového prostoru v dolním foyer. Zatím vás zveme do provizorních prostor. Omlouváme se za dočasné snížení kvality služeb.
I v provizorním baru se můžete těšit na několik druhů popcornu, chlazené nealkoholické nápoje či míchané alkoholické nápoje.
11. 9. | 17:00 | Mezi živly (2D/D)
13. 9. | 17:00 | Spider-Man: Napříč paralelními světy (2D/D)
16. 9. | 13:00 | Super Mario Bros. ve filmu (2D/D)
24. 9. | 13:00 | Mavka: Strážkyně lesa (2D/D)
Zlevněné vstupné 100 Kč na vybrané filmy pro malé i velké filmové fanoušky v Kině Junior.
Vstupenky jsou již v prodeji!
Jablonecká Kina Vám přináší jedinečnou podívanou! A to inscenace jednoho z nejprestižnějších operních domů na světě - londýnského Royal Opera House neboli Královské opery v Londýně.
Celosezónní předplatné je rozděleno na dvě skupiny: Opera (4 představení) a Balet (4 představení).
Cena vstupného je 290 Kč za představení.
V rámci abonmá Opera, či Balet je cena vstupného 240 Kč za představení.
Zakoupíte-li vstupenky na všechny opery i balety, vyjde Vás jedna vstupenka na 220 Kč.